Ačkoliv je to v její kariéře dávná minulost, zůstala nejpopulárnější televizní rosničkou a její sněhánky (stejně jako roztomilé kulichy) si pamatuje každý. Michaela Dolinová, respektovaná činoherní a muzikálová herečka, dostala ještě jedno „modré z nebe“. Vypadá přesně stejně jako před lety a dávno už si zvykla, že většina rozhovorů začíná otázkou – jak to dělá?

„Důležité je povolání, které člověka přinutí, aby extrémně nepřibral, protože tělo je jeho výrobní prostředek,“ prozrazuje. „Stejně jako baletka si dává pozor, aby neměla deset deka navíc, hlídá se i herečka, pokud se ovšem nechce přeorientovat na obor „tlusté komické“. Já jsem se rozhodla pro „hubenou komickou“. Jenže mně to velkou práci nedá, vsázím na to, že mám maminku, která ve svých 77 letech vypadá hodně dobře. Ale nejde jen o výsadu hereček, existuje spousta žen, které se přirozeně zkázní a tělo pak hlavu poslechne.“

Oceňují to vaše dcery?

Asi ano, protože výhody tahle kázeň má. Sukně a trička bychom si mohly půjčovat úplně v pohodě. Občas si je i prohazujeme. (směje se). A moje maminka, která mi chodí žehlit, říká – já nevím, do které skříně to mám dát - což je pro mě příjemný kompliment. My si pak s dcerami oblečení postupně rozebereme.

Z domácích prací zřejmě žehlení nemusíte…

Maminka je oční lékařka, ale úžasně manuálně zručná. A sama si klade podmínku – já k vám přijdu, jen když mi vymyslíš práci! Myslím, že je třeba dovolit rodičům, aby dětem občas pomohli, protože to udělají strašně rádi. No a já ty pánské košile, které můj muž denně obléká, dodnes žehlit neumím, maminka ano! Pak ji dlouze chválím.

Maminka ale žila dlouho na Moravě…

Ano, jenže když nastoupila do důchodu, zůstala na velký dům v Beskydech sama a trvalo poměrně dlouho, než se nám ho podařilo prodat. Pak přesídlila do Prahy. Jsem pyšná, že mám maminku tak flexibilní, teď bydlíme kousek od sebe.

Byla jste léta nenápadně vdaná, pak jste se rozvedla a znovu nenápadně vdala… Jak to zvládly děti?

Nevím, komu mám děkovat..určitě mému bývalému muži ale rozvodové martýrium mezi námi proběhlo relativně klidně.( na rozdíl od bulváru,který nás sledoval na každém kroku).  Řekli jsme to dětem otevřeně, byli jsme u toho s bývalým manželem oba.Tehdy jsem si uvědomila, jak bylo dobré, že nemusely měnit prostředí a školu, a taky že nepřišel cizí člověk do jejich hájemství- domova. Tenkrát, před šesti lety, jsem dcery 1. prosince s Honzou seznámila a všichni jsme se sestěhovali do nového bytu. Lidé, včetně mě, jednají sobecky, když se zamilují, ale děti si s Honzou naštěstí sedly, mají se rádi, komunikují spolu na bázi neustálého pošťuchování.S dospívajícími dětmi to je komunikace nejlepší. Nic nebrat vážně. Honza měl tehdy dvě už velké dcery – šestnáct a osmnáct, samy požádaly, aby mohly jít na naši svatbu. Dnes jezdíme společně i na dovolené…

Je pravda, že druhý manželský pokus bývá „diplomatičtější“?

U mě ano. Ačkoliv jsem mívala pocit, že jsem velkorysá, teď výtku hodně zvažuji, aby byla cílená, inteligentně podaná a musím s ní šetřit jako šafránem, protože když něco vytýkáte každý druhý den, chlap to už ani nezaznamená. A já cítím ze strany mého muže velké pochopení. I když vzhledem k profesi soudce působí dost seriozně   má velký smysl pro humor. Sám mě přesvědčuje,že větší než já.

Ostatně o úskalí v manželství hrajete v úspěšné komedii Manželské štěstí aneb Domácí@štěstí.hned.

Tam hraju top manažerku, její manžel - muzikant se stará o domácnost, jako by byl na mateřské dovolené. Těžce to nefunguje do chvíle, než se objeví paní na inzerát, která přijde uklízet. Udělá sice v bytě ještě větší binec, ovšem jejich vztah spraví… Tu hospodyni hraje skvěle Iva Hüttnerová. 

Jak se vám žije jako herečce na volné noze?

Někdy se mi stýská po divadle, hlavně po stálém souboru. Teď jsem zkoušela v Semaforu muzikál pro děti O chytré princezně a vrátila se mezi lidi, které dobře znám. Herectví je hodně o sebevědomí, cítíte se otevřeně  v atmosféře, kdy si všichni fandí, znají se. V novém souboru jsou k sobě kolegové víc opatrní, i když na druhé straně mě to nutí nezpohodlnět, být připravená. I když to neustálé „dokazování“, že na to máte, mě někdy unavuje.                                                      

Pamatujete se, kdy vás poprvé napadlo, že budete herečka?

Chodila jsem do dramatického kroužku ve Frýdku-Místku, hráli jsme tam divadlo takové opravdu vážné, na doraz, no a paní profesorka měla ambici mě vypiplat a dostat do Prahy na konzervatoř.

Jak na vaše rozhodnutí reagovali doma?

Bydlely jsme s maminkou společně s jejími rodiči, takže to spíš kříslo ze strany prarodičů.  Pamatuji si, jak mi říkala, že je hlavní, abych byla šťastná. Ono taky zakazujte něco dceři, které oznámí, že ji přijali na pražskou konzervatoř, když tam berou deset dětí ze tří set! To už nešlo, to mě neměla vůbec pustit ke zkouškám! (směje se)

Maminka s vámi zůstala sama, otec, zahraniční student medicíny, se vrátil do Jižní Ameriky.

V dětství mě vychovávali babička s dědečkem na vesnici, protože maminka do mých čtyř let moc nefungovala, nastoupila jako lékařka do nemocnice Frýdek Místek, bydlela tam od pondělí do pátku a mívala i víkendové služby. Já jsem ji třeba neviděla čtrnáct dní, s mladými doktory vymetali, co se dalo. Ale určitě jsem netrpěla absencí něhy a lásky. Hlavně díky babičce, která sice byla občas hysterická, ale strašně vřelá. Dnes z vlastní zkušenosti vím, že matka nemusí být pořád s dítětem, důležité je, aby ho měl kdo nosit na rukou a hladit a hladit….                                                                   

Jste s otcem v nějakém kontaktu?

Už ne. Poslala jsem mu fotografie, vyměnili jsme si pár dopisů. Poprvé jsem mu napsala až v dospělosti, tenkrát jsem ještě neměla děti. Setkání jsem nabízela. Možná se bál, buď sám sebe, nebo své rodiny… Pak jsem to vzdala. Ani nevím, jestli žije nebo ne, byl o něco starší než maminka. Já být na jeho místě, zajímalo by mě, jakou mám v Evropě dceru…

Sedíme spolu, když jste se vrátila ze zájezdu. Všimla jsem si, že svá představení pro děti sama píšete…

Asi jsem netušila, že mám scenáristický talent! (směje se) Bylo to spontánní rozhodnutí, chtěla jsem to prostě zkusit. Sněhánky dělám už patnáct let, což je, jak jistě uhodnete, pořad o počasí, samozřejmě i zábavný. Jak má vypadat správná strava řeší představení Křoupat zdravě, dá se hravě. Nejnovější je Trapas nepřežiju aneb ten řízek nezvedej!, o zdvořilosti a zásadách společenského chování. Určeno pro starší děti-„puchejře“ jak my říkáme. Pro ty je to nejtěžší ale nikdy se nenudí. Když chcete puberťáka poučovat, musí se u toho bavit. 

No a pro dospělé vás v Divadle Hybernia ohrožuje Jack Rozparovač…

Přízraky Londýna je takový dramatický až strašidelný muzikál, hraju v něm prostitutku ošklivou Sharon… Momentálně připravuji komedii NEŽÁRLI !.Jeden  skutečný dvůr a pavlače a na něm bláznivá komedie evokující Palermo a 70.léta.Spousta italské muziky a temperamentní výkony ve dvoře v Jungmannově ulici. Těším se na letní hraní v centru Prahy. Poslední srpnový týden!

Co vám naplňuje dny kromě práce?

Chalupa, což je ovšem taky hora práce. Pustila jsem se do chalupaření vlastně neplánovaně před osmi lety, když jsme prodali dům na severní Moravě. Spoustu věcí jsme rozdali, ale zůstala ložnice ve stylu Ludvíka XVI., kterou jsem dostala od mé maminky. Měla jsem ji ráda, a ani ona by nepřenesla přes srdce, kdybych ji prodala. Takže jsme se začali dívat po chalupách, které mají velkou půdu. Našli jsme ji u České Lípy. Už jsem do tohoto svého koníčku investovala hodně peněz, protože městský člověk si neuvědomí, co všechno je a bude zapotřebí. Náš úžasný soused na moje občasné lamentování říká „Mladí pani, chalupa je hra, která nikdy neskončí“.

Jste od přírody optimistka?

Určitě. Pro mě je poloprázdná láhev vždy poloplná. Snažím se vidět věci za každou cenu pozitivně. Vědomě si to poručím. Funguje to. Bůh mi dal zdraví, hezké vztahy a navíc mě umístil do prostředí, kde se neválčí. Nemám právo si stěžovat.

Jana Bednářová

Top